Psal se červen 2020. Byli jsme čerstvě přestěhováni z města do domečku kousek od Českého Ráje a těšili se na malou labradorku Miu, kterou jsme měli zamluvenou v CHS v Brně. V den mých narozenin mi chovatelka poslala fotku s narozenou Miou se slovy: “Krásné narozeniny.” Byly to jedny z těch nejlepších narozenin, které jsem zažila a od té doby jsou pořád krásné. Mia k nám přišla na konci července 2020 a byla to láska na první pohled. Ani ve snu by mě nenapadlo, že těch labra štěstí u nás bude někdy víc.
Počátek všeho byl asi 1. prosinec 2020, kdy šla dcera s Miunkou na procházku. Mie v té době bylo necelých 6 měsíců. Pro mě asi jeden z nejhorších dnů, když Vám jako mámě zazvoní telefon v práci, že Vaši dceru porazilo na přechodě auto. A že s sebou měla malé štěně, které po srážce uteklo. V tu chvíli se mi zhroutil svět, nevěděla jsem kam volat, kam jet, co udělat. Dcera a Mia byly ode mě asi 25 km a bezmoc veliká. Nevěděla jsem, jak je na tom dcera, kde je Mia, co se děje, kam mám jet nejdřív.
Během chvilky volala Policie, že dceru vezou na Emergency, že mám přijet tam a čekat na sanitku. Chvilku na to volala cizí paní, která dceři dávala první pomoc, že Miu chytil pán, který byl svědkem nehody, naložil ji do auta a vezl na veterinu. Že se se mnou následně spojí a budeme v kontaktu, abych věděla, kde je a jak je na tom. Byly to neuvěřitelně dlouhé minuty, hodiny a čekání. Čekala jsem na příjezd sanitky, přemýšlela o dceři a nevěděla, kde je naše láska chlupatá.
Po 4 hodinách strávených na Emergency jsem odjížděla domu s tím, že dcera bude čekat do rána na operaci a já pojedu řešit stav Miunky. Klepala jsem se strachy, krve by se ve mě nedořezalo. Dcera v bolestech na klinice. Chvíli na to volala naše sousedka, že pán, co zachránil Miu, jí přivedl k nim domů, ať se pro ni stavím.
Letěla jsem jak o život, abych už byla u ní. Když jsem ji viděla, jak mi připajdala naproti, rozbrečela jsem se. Bylo nám řečeno, že tady místní paní doktorka neměla UZ a RTG a že na doporučení máme jet do Prahy. Rozepisovat sem pak vše ohledně dcery a Miunky by bylo na několik stran. Co se týče Miunky, ta naštěstí měla jen pohmožděnou tlapku. Každopádně byla svědkem celé situace a úrazu dcery a její psychika malého štěňátka byla narušená.
Paní doktorka přišla s nápadem, o kterém ani nevěděla, že bude startem tohoto všeho :-) Slova paní doktorky byla: “Miunka je malá, je šikovná, aby zapomněla na to všechno špatné, úplně nejlepší by bylo, pořídit ji parťáka, který ji na to všechno špatné pomůže zapomenout.”
Nejdříve jsem se tomu bránila, že přece teď máme jedno štěňátko, do toho dceru po těžkém úrazu a nezvládneme druhé. Ale toto přesvědčení u mě trvalo pouhý jeden den. Již druhý den jsem obvolávala CHS, kde budou mít v nejbližší době labra miminka, které bychom si mohli rezervovat. A měli jsme obrovské štěstí, že 21.12.2020 se v jedné CHS narodila naše Rozárka a 17.2.2021 jsme domu přivedli Miunce čokoládovou parťačku a náš dům se tak rozrostl o další chlupatou lásku. Z holek se ihned staly nejlepší parťačky a dodnes bez sebe neudělají ani krok.
Miunka se začínala malými krůčky zbavovat strachu z aut, přechodů a bílých pruhů a vše bylo zalité sluncem. S holkami jsme začali trénovat, chodit na výstavy, připravovat se na OVVR zkoušky. Jezdili jsme po výletech, holky jsme naučili jezdit vlakem, autobusem, objížděli jsme rybníky a prostě jsme si užívali nádherného psího života s našimi labra láskami.
Vše bylo zalité sluncem, holky pro nás byly obrovským přínosem, rozdávaly lásku na všechny strany. Psal se 17. říjen roku 2021. Brouzdala jsem po internetu a najednou na mě vyskočil smutný, utrápený labradoří kluk, který hledá domov. Nedalo mi to a rozklikla jsem fotku, čímž jsme se dostala na odkaz, kde labík je. Byl v útulku v Jičíně, což od nás bylo necelých 20 km a mě hned bylo jasné, že ho musíme zachránit. Nečekala jsem ani minutu, volala do útulku, domluvila si návštěvu a odpoledne po práci už jsme seděli v autě a jeli do útulku.
Byla to láska na první pohled. Blondy (jak mu začali říkat v útulku) byl utrápený, vyhublý, nešťastný, bolavý. Právě proto jsem věděla hned, že už tam nemůže zůstat. Nedostalo se mu ani základní lékařské péče, protože útulek na to neměl finance. Domluvili jsem se na místě, že druhý den alespoň vezmeme Blonďáka na kliniku, aby se na něho podívali odborníci a hlavně, aby mu vyšetřili jeho smutná a zakalená očička. Vzali jsem ho na dlouhou procházku, abychom se poznali. Blondýk byl tak šťastný, že je venku, a ne uvázaný na řetězu jako doposud.
Na řetězu strávil asi deset let svého života. To odpoledne s ním bylo tak krásné, ale tak krátké. Museli jsem odjet, ale věděli jsme, že si pro něho ráno přijedeme, vezmeme ho na specializovanou oční kliniku. Ale už cestou domů z útulku jsme věděli, že ho zpět do útulku nevrátíme. Ráno jsme si ho vyzvedli, navštívili oční kliniku v Pardubicích a již cestou domů nám bylo jasné, že do útulku už se nevrátí.
Tolik špatného, co si prožil, už nesměl zažívat znovu. 10 let byl přivázaný na řetězu, řetěz zarostlý v krku, týraný hladem, bitý, bez jediného očkování, lékaře, čipu. Ne, to už nedopustíme. S námi už jel rovnou domů, do tepla a teplé postele, plné misky, lásky, prostě DOMŮ. Holky ho ihned přijaly jako vůdce smečky. A tak se naše smečka rozrostla o další lásku. Blondýho jsme přejmenovali na Luckyho a od prvního dne na jméno slyšel.
Prvních pár dní byl nejistý, obhlížel terén, zjišťoval, bál se, nechtěl baštit – nebyl zvyklý, nespustil nás z očí, aby nebyl už nikdy sám. Luckynek vůbec nepotřeboval vodítko. Ze začátku špatně chodil, měl ochablé svalstvo tím, jak se nehýbal. Začínali jsme malými procházkami, aby si zvyknul a aby mu zesílily nožičky a svaly.
Luckynek ty procházky tak hltal a vyžadoval, každým dnem bylo vidět zlepšení. Byl tak vděčný a rozdával lásku nám všem. Začal se smát, byl šťastný, spokojený, začal baštit a začal přibírat. Přibral svých potřebných 15 kilo a stal se z něho PAN PES. Bylo to nádherné období, Mia, Rozárka a Lucky – nerozlučná parta, spousta vycházek, lumpáren, ale hlavně nekonečné lásky.
Blížily se moje narozeniny a můj narozeninový skřítek asi usoudil, že nám do kompletní party chybí ještě černá labradorka. A tak se mě v ruce objevil “Poukaz na výběr štěňátka”, které doplnilo naši smečku 17.7.2022. Annie byla od začátku černý ďábel, bylo ji všude plno, byl to lump. Všichni ji ale respektovali a tolerovali. Annie do smečky zapadla rychle.
To léto 2022 bylo nádherné, opravdu nezapomenutelné. Všichni navzájem jsme si to užívali. Annie rostla, vše okoukávala od holek a Luckynek je všechny ochraňoval. Byl to velký brácha a všechny ho milovaly. Ale jak už to bývá, vždy když prožíváte to největší štěstí, přijde něco nečekaného.
V polovině září 2022 jsme začaly pozorovat, že Luckynkovi se zvětšuje bříško. Nečekaly jsme na nic a vyrazily na vyhlášenou kliniku v Hradci Králové. Udělaly se krevní testy a odběr výpotku s tím, že pokud se v bříšku tvoří tekutina, většinou se jedná o nějaký problém se srdíčkem. Pan doktor nás tak objednal na další den ke kolegovi, který se zabývá přímo kardiologií. Uklidnil nás, že krevní testy jsou v pořádku a pokud to bude něco se srdíčkem, dá se většinou dobře korigovat pomocí léků.
Druhý den jsme jely dcerou na stejnou kliniku s tím, že jdeme na sono bříška a že pravděpodobně bude muset Luckynek brát nějaké léky. Ani ve snu by nás nenapadlo, co následovalo. Udělalo se sono všech orgánů, všechno bylo v pořádku a když došlo na srdíčko, paní doktorka se zarazila a mě bylo jasné, že se něco děje.
Paní doktorka odběhla s tím, že si dojde pro kolegu kardiologa, aby to zkonzultovali. Krve by se ve mě nedořezal, těch asi 5 minut co jsem čekaly s Luckynkem na sonu, až přijde pan kardiolog. Přišel nepříjemný arogantní doktor, který se kouknul na Luckynkovo srdíčko a s naprosto ledovým klidem prohlásil: “Je to obrovský útvar v srdci, asi nádor, dám Vám léky na odvodnění, ale pouze na 5 dní, protože více času mu nedávám…….” A odešel.
Zhroutil se nám svět, zůstaly jsme s Luckynkem samy v ordinaci a nevěděly, co si s tou informací počít. Rozplakaly jsme se, pusinkovaly Luckynka a říkaly si, že to přece nemůže být pravda, vždyť je s námi tak krátce. Po necelých 10 ti minutách se vrátil do ordinace arogantní pan doktor se slovy: “To jste ještě tady? Můžete se jít prosím Vás vybrečet ven? Mám další pacienty……….”
Nechápala jsem, jak někdo takový může pracovat se zvířátky a tvářit se jakoby nic. Posbíraly jsem sebe, Luckynka a daly se na odchod. Byl to pro nás jeden z nejhorších dnů. Cestou domů jsme jenom plakaly a já se s tím prostě nechtěla smířit. Obvolala jsem snad všechny kliniky, jestli jsou schopni nám někde pomoci, že uděláme cokoliv, že zaplatíme cokoliv. Ujeli se nás na klinice, že uděláme cokoliv, abychom ho zachránily.
Úžasný pan doktor. Sice nedokázal změnit diagnózu našeho Luckynka, ale jeho profesionalita a lidskost byla pro nás v tu chvíli nejvíc. Luckynka vyšetřil, vše nám vysvětlil, Luckynek dostal léky a termín další kontroly již u našeho kardiologa.
Věděli jsme, že Luckynkovi moc času nezbývá, proto jsme se rozhodli, že těch posledních několik dnů mu uděláme co nejkrásnějších. Baštil vše, co měl rád, zahrnuli jsme ho vším, co jsme věděli, že miluje, že mu udělá radost. Upekly jsme s dcerou dort a oslavily předčasně 1. přivezeniny, abychom měly jistotu, že je stihneme. Na Luckynkovi bylo vidět, že začíná být unavený, že procházky, které miloval musíme den ode dne zkracovat. Zadýchával se.
Byl 18. říjen 2022. Luckynek slavil své první přivezeniny, ano, byl to přesně rok, co jsme si ho z útulku přivezli domů. Udělali jsme další dort, nakoupili spoustu dárečků, udělali spoustu fotek. Věděli jsme, že nám zbývá pár posledních dnů. Všechny ostatní problémy a řešení šly stranou.
Naprosto všechen čas jsme trávili a věnovali jenom Luckynkovi. Bylo těžké občas neplakat a nedávat mu tak důvod přemýšlet, že se něco děje a blíží. Byl statečnější než my a snažil se užívat si každý den. Ale i jemu ubývaly síly. Byl slabý, unavený, zadýchaný a jeho oči se přestaly smát.
Konec se blížil. Luckynek si uměl ale všechno naplánovat. Počkal si, až věděl, že budeme s dcerou doma, že nebude v tu nejtěžší chvíli sám. Psal se 17. listopad 2022. Byl čtvrtek a byl státní svátek. V pátek 18. listopadu jsme měli plánovanou dovolenou, ale ani ve snu nás nenapadlo, že ten den bude úplně jiný. Že to bude to den loučení. Luckynek už ve čtvrtek večer nechtěl baštit, odmítal vše, jeho oči byly smutné, hluboké, bolavé.
V noci nespal, cestoval z pokoje do pokoje a zpátky a pořád dokola. Byl zmatený a my věděli, že to nejtěžší a nejobávanější je tady. Po probdělé noci už se Luckynkovi úsměv nevrátil. Jeho oči prosily. Do této doby jsem se vždycky bála a myslela, že nepoznám, až přijde jeho čas, aby se za nic na světě netrápil.
Opak byl ale pravdou, jeho oči mluvily za vše a já přesně věděla, že přišel ten čas. Luckynek pomalu odešel ven na zahradu, obešel ji celou dokola, podíval se do všech koutů, na všechna místa, nevynechal ani garáž. Pak se vrátil domů a šel ke mně. Mazlili jsme se snad 10 minut v kuse. Následně přešel k dceři a proběhlo to samé mazlení. Potom odešel ven, lehnul si přede dveře a jeho cesta skončila. Jeho oči prosily a já věděla, že musím být silná. Musím dokázat zavolat lékaře, zbavit Luckynka bolesti a trápení a nechat ho jít.
Trvalo to asi 35 minut, než paní doktorka přijela. Začalo sněžit. Luckynka jsme s dcerou přenesly domu, do jeho milované postele. Přijela paní doktorka, byla velmi empatická, citlivá. Vysvětlila nám, jak vše bude probíhat, co se bude dít, co se může stát.
Byla to nejtěžší chvíle a nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Luckynek měl napíchnutou žilku, spinkal a paní doktorka čekala jen na můj pokyn. Nadechnula jsem se, podívala se na dceru, objaly jsme společně Luckynka, aby věděl a nikdy nezapomněl, jak moc ho milujeme a kývla jsem na paní doktorku a nechala Luckynka odejít za Duhu, kde už ho nic trápit nebude, kde není bolest, nemoc, hlad a nic špatného.
Navždy to bude náš milovaný Pan PES, náš Luckynek. Osud mu nadělil dlouhá léta trápení a bolesti, ale já vím, že 13 měsíců, které jsme měli možnost ho milovat, mu vynahradilo to špatné a odešel s pocitem, že byl a navždy bude milován.
Luckynek už sice není vidět, ale jeho dušička je s námi stále a všechny nás ochraňuje, je to náš ANDĚL STRÁŽNÝ. A tak skončil příběh našeho milovaného kluka a při volbě a přemýšlení o názvu naší CHS bylo jasné, že ponese hrdě jméno našeho Luckyho. A tak vznikla naše chovatelská stanice Lucky From Paradise a Luckynek tak bude podepsán v každém jméně štěňátka, které od nás bude odcházet.